Prvni výplata, nová práce a tak vůbec život v Sydney

Klokaní mamka s prckem

Utekl další týden a opět to nebylo bez zážitků. Když se teď dívám zpět a přemýšlím nad tím jak to všechno začalo tak si uvědomuji jak jsem za rozhodnutí vyrazit na jiný kontinent hrdý. Ze začátku si člověk ani neuvědomuje, že se to vlastně opravdu děje. Já si to do dne odletu neuvědomoval třeba vůbec. A najednou se ocitám v úplně jiném světě kde všechno co jsem doma znal s tím jak je to normální, může fungovat vlastně úplně jinak. Člověk tím dostane něco jako nadhled když si to zkusí na vlastní kůži. Ono myslím že tomu místnímu životnímu stylu hodně napomáhá i to podnebí. Když se každý den probudíte do slunečného dne po cestě na autobus kolem létají papoušci a na každém rohu vidíte palmu tak se nejde necítit pozitivně. No a teď když do toho ještě dostanete první výplatu.

Minulý týden jsem strávil v práci více času než ten předchozí, cílem bylo totiž vydělat víc než utratím. A nebudu Vám lhát utrácení peněz mi jde docela dobře. Kdybych si to chtěl napsat do životopisu asi by u toho byla úroveň profesionál. Naštěstí jsem se managerce líbil jako barman a tak jsem většinu času trávil právě tam. Po dlouhé době jsem si tedy i zaházel. (Ano rozbil jsem pár flašek). Hlavní problém v této práci byl ale ten, že mě to tam ale vůbec nebavilo. Připadal jsem si spíš jako v restauraci v ČR. Neustálá buzerace a člověk ani nemohl ochutnat ty haldy masa co se jinak stejně vyhodily. Ještě k tomu byl plat jen 15 na hodinu a rozhodně jsem v tom necítil ani možnost růstu. (ok těch flašek jsem rozbil víc a jo bylo tam i několik skleniček). No odpracoval jsem tedy poslušně čtvrtek, pátek, sobotu i neděli a odnesl si za předminulý týden 200 dolarů. Já vim, že bych si neměl co stěžovat. Že 300 kč na hodinu vám ani v Praze nikdo nedá, ale ono na tyto poměry je to fakt málo.

No jednou jsem někde četl, že když se Vám práce nelíbí, tak jí máme změnit no a to jsem přesně udělal. Hlavně když jsem práci přestal aktivně hledat, tak se mi začaly ozývat zaměstnavatelé sami a tak se to stalo právě tento týden na který mám domluvené hned 2 pohovory. Z toho ten první (proběhl dnes) byl dokonce i placený. Tady přesně jsem viděl tu druhou stranu mince. Ano byla to sice restaurace, ale už když jsem vstoupil dovnitř, tak jsem věděl, že je něco jinak. Všichni tam byli rodilí Australani (kromě mě) v restauraci všechno šlapalo jak má všichni byli usměvaví, milí a vstřícní. Nechali mě udělat pár koktejlů (ty mi dokonce i pochválili) a pak mě naučili jak dělat kafe. Bylo jim uplně fuk, že jsme na to vyplácali 3 flašky mléka a všechno to šlo stejně do dřezu. Záleželo jim hlavně na tom ať to co děláme je udělané kvalitně a ne rychle a zbrkle. Když jsem se s trochou trpělivosti naučil dělat místní Laté a Capuccino seznámil se s barem, kuchyní a vlastně celou restaurací, tak se mě budoucí šéf zeptal na jak dlouho tu jsem a kolik můžu pracovat. Řekl jsem mu, že minimálně na 2 roky a že legálně 20 hodin. Zasmál se slovu legálně, řekl že pokud chci víc hodin, tak se to dá řešit a pokud bych chtěl být pak i permanent resident, tak i s tím mi může pomoct. Dostal jsem pak za ty 3 hodiny 60 dolarů (20 na hodinu) a dozvěděl se tím, že mám novou práci, která je asi 5 minut chůze od domova.

Popravdě jsem teď tak spokojený, že už asi dál hledat nebudu a budu se teď soustředit na business a školu.

Vlak, aneb quite party vagoon

čištění jater. Všichni kromě mě drží pivo.

Každopádně dost k práci, která vás stejně nikoho nezajímá. Jako každý jiný týden jsme tu měli i jeden výlet a to do klokani rezervace v Morisset kam jsme jeli v pondělí ráno. Toto pondělí byl totiž v Austrálii státní svátek, takže jsme toho museli náležitě využít. S již sehranou partou dobrodruhů tedy původní osadníci Ashfieldské ubytovny  Kika, Melanie, Lenka, Dominik a bráchové Lukáš a Vlado rozhodli, že se půjde právě tam. Na ten den hlásili asi 33 stupňů takže jsme si preventivně nikdo nevzal opalovací krém čeho jsme logicky druhý den litovali. Do destinace jsme vyráželi již brzy ráno, protože je to asi 112 Km od Sydney. Ihned po příjezdu jsme se posilnili mírnou dávkou alkoholu v podobě místního piva a na cestu jsme pořídili ještě flašku Ginu a Sprite. Podle slovenských kolegů bylo prý potřeba důkladně hydratovat tělo. Po cestě jsme se seznámili ještě se malou skupinou potetovaných brazilců se kterými jsme udělali z tichého vagónu tichý party vagón. To probíhá tak, že si všichni vezmou sluchátka pustí si muziku a prostě tancujou. Po asi 5 kilometrech chůze buší jsme dorazili na místo. To jsme poznali jednoduše tak, že všude kolem nás byli klokani. Naštěstí tam byl nějaký chytrý pán, který nám řekl jak je máme krmit a jak se chovat.

Selfie s brazilcema

Takže jsme samozřejmě hned začali krmit a u toho zákeřně produkovali selfíčka. To nám přišlo vtipný asi půl hodiny a tak jsme se rozhodli, že půjdeme k vodě, což bylo co by kamenem dohodil od našich nových chlupatých jumperů. Tam jsme poctivě ztrestali flašku Ginu a spálili si záda.

Domestikace klokana

Takhle mi budeš zobat z ruky. (buduju levnou pracovní sílu)

Jablko mi prostě z pusy nevzal!

Po asi 2 hodinách jsme se rozhodli jít zpět. Došlo nám totiž pití. a tak jsme si s Lukášem doslova zaběhli koupit další. Díky, ještě teď mě bolí nohy. O 5 kilometrů a jedny plíce na silnici později, jsme dorazili do bottle shopu pro posily. nakoupili další pivo na cestu zpět a počkali poslušně na vlak. Tady se nenávratně rozvržení poměru dobrodruhů rozdělilo na veselé chlapce (ti co hydratovali) a slečny (ty co nehydratovali a tudíž nás nemohli vystát). Dojeli jsme zpět do Ashfieldu a rozhodli se, že budeme pokračovat. Asi nebudu celou akci dál rozepisovat protože končila až v 5 ráno a stalo se toho opravdu hodně. Od jízdy v nákupnim košíku po Ashfieldu (Promiň Dominiku za to že jsem tě pustil z kopečka bez dozoru) přes pokec s Marylin Monroe v nějaké putyce v centru až po probuzení se v Ashfieldu v holčičim pokoji v cizích trenýrkách. Znáte takový ten pocit když se proberete v cizim pokoji v cizích tenýrkách ležíte na cizí peřině o níž si celou dobu myslíte, že je polštář a myslíte si jak jste v pokoji sami? Zvláštní je, že jsme si to mysleli oba. Jak já tak i původní majitelka tedy Lenka. Doteď nechápu jak se mi povedlo najít v tom pokoji prázdnou postel.

Takhle začínají průšvihy :D

No... 

No druhý den jsem od místních osadníků získal i nové tričko (díky Dominiku) a ponožky (díky Vlado) a mohlo se jít do kina. Teda až po tom co se nás snažila Kika otrávit rizotem. (dělám si srandu bylo to i relativně poživatelný). Měli jsme jít na Draculu na George street což jsme zjistili na filmu Equalizer v Borwoodu. Pokud se nenecháte odradit několika scénkama, které tam dle mého názoru nemuseli být, tak bych ten film milovníkům akčňáren i doporučil. Jen se nesmějte až uvidíte Danzela ve zpomalený scéně s výbuchem za zády a výrazem který mívám každý den po opuštění posilovny.

Vsimnete si toho nařvanýho metrosexuála v uplym tričku :D

.